Serafima – 1. část

Povídka o krásné panně na útěku, jejím milém kováři a zlém otci, který se jí nechce vzdát jen tak - část první.

0

Kráčet v hlubokém sněhu nebylo snadné. Nohy se bořily hlouběji a hlouběji. Z dálky se zdálo, že po širé pláni kráčí žena s dítětem. Při bližším pohledu se však naskytl pohled na rusovlasou ženu a podsaditého trpaslíka. Žena na sobě měla kožešinový plášť a přes rameno přehozený vak. Její sukně byla ušita z ovčí vlny a v takové zimě jako byla tato, dokázala slušně zahřát. Rusé vlasy volně splývaly po ramenou a při každém závanu větru tančily divoký tanec. V jejích modrých očích se zračil smutek a vyčerpání. Trpaslík se sněhem brodil dva kroky před ní. Snažil se ženě prošlapávat cestu a doufal, že jim vystačí síly. Jeho stříbrem protkané vousy byly zapleteny do úhledných copánků a na konci zakončeny barevnými korálky. Při každém kroku korálky příjemně zachrastily. Trpaslík měl na sobě šupinovou železnou zbroj a na zádech se mu houpalo velké kladivo, znak urozených. Na hlavě mu seděla kožešinou lemovaná čepice, která byla vyšívána trpasličími runami.

Trpaslík pohlédl k severu. Černá sněhová mračna se rychle blížila. Další vánice, pomyslel si a rozhlédl se po sněhové pustině, aby našel vhodný úkryt pro sebe a lidskou ženu. Na obzoru zahlédl pokroucený strom. Mlčky na něj ukázal ženě a vydali se tím směrem. Trpaslík nedokázal odhadnout vzdálenost, jakou budou muset urazit. Pustá rovina zkreslovala. Malý muž se neochvějně brodil vpřed. Sílící nárazy větru sebou nesly ostré sněhové vločky, které bodaly do tváře. Teplota klesla a žena se začala třást zimou. Než se dostali ke stromu, vánice byla v plné síle. Skrz sněhový závoj nebylo vidět na krok. Trpaslík z posledních sil vyhrabal ve sněhu díru, položil na zem svůj plášť a ze svého vaku vytáhl nepromokavou látku, kterou přehodil přes sebe a ženu. Schoulili se vedle sebe a čekali, než se vánice utiší. Usnuli.

Jako první se probudil trpaslík. Odhrnul látku, kterou se chránili proti sněhu, a spatřil nebe poseté hvězdami. Sněhová pláň táhnoucí se daleko za obzor se klidně třpytila stříbrným světlem hvězd. Byla to smrtící krása. Trpaslík opatrně vstal. Nemohli spát, dnes ne, pokud chtějí vyváznout živí. Chvíli pozoroval neměnnou pustinu a pak jemně vzbudil ženu.

„Už je čas, Ser.“ Pošeptal trpaslík ženě a oslovil ji její přezdívkou. Celé její jméno znělo Serafima a znamenalo planoucí. Dostala jej podle svých rudých vlasů, které v zapadajícím slunci vypadaly jako plameny. Malý válečník si ji prohlížel s otcovskou něhou. Vyčerpaná se zdála mnohem starší, než byla. Za pár dní měla oslavit své dvacáté narozeniny a provdat se za jednoho z udatných válečníků jejího kmene. Jenže to ona nechtěla. Milovala jiného. Trpaslík zahnal sentiment a pomohl Serafimě vstát.

„Zdálo se mi o Boryovi.“ Řekla tichým hlasem, v němž bylo slyšet zurčení potůčku i ptačí zpěv. Upřela své modré oči na trpaslíka. „Bojím se, Groane.“ Zašeptala.

Trpaslík vzal její promrzlou bílou ručku do svých sukovitých dlaní a pevně ji stiskl. Doufal, že jí tím dodá aspoň trochu odvahy a jistoty. Na jeho vrásčité tváři se objevil nepatrný úsměv. V této chvíli si uvědomil, že udělal dobře, když Serafimě navrhnul, že utečou. „Borya na nás čeká v Morolisku. Nemáš se čeho obávat.“ Řekl, jak nejklidněji dokázal. Strach se vkrádal i do jeho duše. Černý a temný strach předtuchy něčeho zlého. Rychle posbíral věci a znovu vykročili na cestu.

Orientovali se podle hvězd. Před úsvitem se zima zdála být skoro nesnesitelná, ale nikdo z nich si ani slovíčkem nepostěžoval. Groan obdivoval dívku, její síla byla obrovská. Přemítal o jejím dalším životě. Až přijdou do Morolisku, bude již v bezpečí. Borya se o ni postará. Borya… opakoval si to jméno stále dokola. Byl to dobrý muž. Vesnický kovář s velkým srdcem, však neurozený dcery náčelníka válečnického kmene. Groan byl už starý trpaslík a za svůj dlouhý život viděl tolik utrpení, že nemohl dívku nechat provdat za hrubého bojovníka a trpět po celý život. Zabíjením zničil tolik šťastné lásky a chtěl toto zlo částečně napravit. Proto vedl Serafimu do Morolisku. Provdá se za svého milého a její otec už na ni nebude mít nárok. Groan přemýšlel o své smrti, kterou cítil ve starých kostech. Byla chladná a trpělivá. Nedal na sobě však nic znát. Serafimu znal od dítěte a věděl jaké starosti a výčitky by jí způsobil. Milovala ho jako svého otce a nikdy by si neodpustila, že kvůli její touze nejspíš zemře.

Slunce vyklouzlo na oblohu. Sníh náhle dostal krvavou barvu a dívčiny vlasy zaplály ohnivými plameny. Dvojice zachumlaná v pláštích se neochvějně blížila ke svému cíli. Morolisk už nemohl být daleko. Každou chvíli se na obzoru ukáže dřevěná palisáda městského opevnění.

„Groane, Groane, blíží se jezdec!“ vypískla Ser a s bázlivým přikrčením se skovala za trpaslíka. Groan upíral oči do dálky a chvíli trvalo, než jej v oslnivé běli spatřil. Po chvíli už jasně rozeznal, kdo to je. „Borya…“ vydechl s úlevou. Pohlédl na Serafimu, která najednou roztála. Shodila vak na zem a rozběhla se hlubokým sněhem k muži na koni. Jezdec svého koně pobízel, zvíře těžce vytahovalo nohy ze závějí, ale ze všech sil se snažilo. Když se k dívce přiblížili, Borya seskočil z koně a utíkal naproti své nevěstě. Serafima padla do jeho náruče. Sevřel ji v silném objetí a po tvářích obou stékaly slzy úlevy a štěstí. Borya hladil Serafimu po rusých vlasech a šeptal slova útěchy plné lásky. Groan vše z povzdáli sledoval. Nechtěl rušit vzácnou chvíli shledání. Počkal, než Borya vysadil Serafimu do sedla a pak se k nim přidal.

Když vkročili do města, Groanovi spadl kámen ze srdce. Tady už na ně nemůžou. Jiná země, jiný klan. Serafima je v bezpečí. Boryova kovárna byla na okraji, hned vedle zamrzlé řeky. Mladý kovář odvedl koně do stodoly vedle malého příbytku, a pak trpaslíka a dívku zavedl do malé, ale útulné světnice. Oheň v kamnech hřál promrzlé ruce a dva cestovatelé cítili, jak jim roztávají prsty. Groan sundal těžkou zbroj a sedl si ke kamnům.

„Donesu vám teplé deky a horkou polívku.“ Slíbil mladý muž a vyšel ze světnice. Serafima ještě chvíli hleděla na dveře, kterými odešel.

„Jsi v bezpečí, Serafimo. Teď můžeš žít, jak jsi chtěla.“ Promluvil trpaslík. Dívka se zvedla a poklekla před trpaslíka. „To jen díky tobě, Groane. Vděčím ti za svůj život.“ Políbila jeho ruku, jako znamení úcty a pohlédla do jeho očí. „Prosím tě o požehnání pro mě a Boryu. Jsi jako můj otec, avšak milující otec. Ne jako ten muž, kterého jsem zanechala na druhém konci pustiny.“ Groan se zhluboka nadechl a usmál se.

„Dítě, dám vám požehnání. Je mi ctí, že budu moct vidět tvou svatbu.“ Znovu se usmál a pohladil dívku po tváři.

Borya se vrátil s dvěma kouřícími miskami a dekami. Přiložil do kamen a přisedl si ke své milé. Jeho statná svalnatá postava kontrastovala se štíhlou postavičkou Serafimi, ale jejich tváře byly stejně krásné. Jeho jako noc, její jako den. On byl jako led, zatím co ona jako oheň. Avšak i tak rozdílné srdce už dlouho hořela láskou a zítra měla svůj slib zpečetit obřadem.

Unavená Ser snědla sotva pár soust, než usnula v Boryově náruči. Na její tváři byl úsměv. Kovář dívku přenesl do postele vystlané kožešinami a dekami a když se vrátil ke stolu, trpaslík už tu nebyl.

Groan stál venku opřený o zeď domku a sledoval líný ruch malého města. Borya vykoukl ze dveří. Oblékal si zimní kožich z ovčí kůže. Byl to tichý muž, ale dobrý. Jeho srdce hořelo láskou a jeho činy to dokazovaly. Groan si nahlas oddechl.

„Jsem rád, že je Serafima v bezpečí.“ Pronesl stále zahleděný do ruchu ulic. Borya shlédl na malého muže.

„Slova nestačí na takové díky, které si zasloužíš. Ale i přesto ti děkuju.“ Řekl Borya svým silným hlasem, ve kterém bylo slyšet údery kladiva o kovadlinu. Trpaslík s kovářem stály ještě dlouho na zápraží. Až když se slunce vracelo k zemi, vrátili se do domu.

Tu noc svět spal klidně, další sníh se potichu snášel na střechy Morolisku a zahladil všechny stopy. Vše se zdálo být životem nedotčené, stejně jako rusovlasá spící dívka. Mladý kovář s vážným výrazem na tváři seděl na lavici vedle ní a pozoroval její chvějící se víčka. Svíce z včelího vosku pomalu dohořívala a stejně jako se krátila ona, krátila se i temná klidná všeobjímající noc. Borya pohlédl okýnkem ven. Sněhové vločky stále tančily svůj býlí tanec a kovář přemýšlel nad zítřejším dnem. Znovu pohlédl na Serafimu. Toužil ji políbit a přitisknout k sobě tak jak jen může muž tisknout ženu a zůstat tak navždy. Láska je křehká, pomyslel si a zhasl svíčku. Vyšel z pokoje a obratně vyšplhal po žebříku na půdu, kde si lehnul do sena zabalený v kožešině a dece. Spokojeně zavřel oči a usnul.

Svatba to byla malá. Přišlo jen pár lidiček z Morolisku, kterým na Boryovi záleželo. V dřevěném kostelíku uprostřed opevněného městečka stál Borya ve svých nejlepších šatech. Nohavice měl vyšívané barevnými květy a vestu z černého sametu. Pak měl přes sebe přehozenou jednu z kožešin, aby neprochladl ale i pod ní se rýsovaly jeho mohutné svaly. Netrpělivě vyčkával příchod své nevěsty.

Dveře se otevřely. Jako první vešel mohutný trpaslík a za ním se objevila dívka ve sněhobílém šatu. Přes obličej jí spadal jemný závoj, který dostala od své matky, než zemřela. Jednoduché bílé šaty, které si sama ušila, měla přepásané rudou stuhou, která ladila se zrzavými vlasy zapletenými do úhledného dlouhého copu. Hrdě kráčela uličkou mezi prázdnými lavicemi. V rukou tiskla kytičku sušeného kvítí, které rostlo v létě na blatech kolem Morolisku a které jí kdysi Borya natrhal. V jejích modrých očích se blýskalo štěstí a rudé rty se při pohledu na svého ženicha usmály. Kováři se tajil dech a srdce mu tlouklo rychle jako splašený kůň.

Obřad netrval dlouho. Groan věděl, že slova jsou zbytečná, pokud jsou dva poblázněni láskou. Požehnal novomanželům a předal své bojové kladivo Boryovi, jak bylo trpasličím zvykem, předávat zbraň z otce na syna. Kovář sice jeho synem nebyl, ale Groan jeho i Serafimu bral jako své děti a oni jeho jako svého otce. Vesničané připravili skromnou slavnost a ze zbývajících zásob kuchařky uvařily výtečné jídlo pro všechny, kteří chtěli tento šťastný den prožít s Boryou a jeho ženou Serafimou.

Hudba hrála dlouho do večera. Pak však kovář vstal a usmál se na svou ženu. Podal jí ruku. Modré oči dívky se ponořily do hloubky mladíkovi duše, vložila svou ruku do jeho a vstala. Borya i Serafima se uklonili všem na znamení díků a odešli do svého domu. Groan vše pozoroval z koutku místnosti. Byl šťastný, když viděl své děti šťastné a vzpomínal na dávné časy, kdy se ženil on.

Klidný a láskyplný život utíkal v Morolisku rychle. Borya pracoval v kovárně a jeho manželka vařila doma. Každý den mu nosila oběd a čistou košili. Starali se jeden o druhého a byli šťastní. Borya opravil výměnek u jejich domku a tam ubytovali starého trpaslíka. Měsíce ubíhaly, sníh tál a dlouhá zima odcházela. Na malé zahrádce kovářova domku se objevily první květy a ptáci zpívali písně v korunách stromů.

Toho dne kovář opravoval vůz jednoho sedláka, když za ním Serafima přiběhla. Cela udýchaná vyprávěla radostnou novinu. Borya bude otec. Kovář nadšeně upustil kladivo a zvednul svou ženu do náruče. Smáli se a radovali. Borya se se svou ženou několikrát zatočil a znovu ji sevřel v pevném objetí. Tento den zanechal práce a vyšel se Serafimou za hradby města. Natrhal ji kytici fialového vřesu a nepřestal ji sledovat. Stále nemohl uvěřit, že bude mít dítě.

Jako den, i štěstí jednoho dne skončí. Když se Borya se Serafimou vrátili, v Morolisku bylo mrtvo. Tichými ulicemi se tu a tam prohnal závan větru.

„Co se děje?“ zašeptala Ser. Borya si dal prst na rty, aby jí naznačil, že má být zticha. Chytil ji za ruku a rychle se vydali ke svému domu. Serafima však měla zlou předtuchu. „Myslím, že bysme měli jít pryč, bojím se.“ Kovář ji pohladil po vlasech. „Ochráním tě.“ Zašeptal, „Možná to byly jen…“ Větu nedořekl. Na náměstí leželo zavalité tělo. Serafima vykřikla a pevně stiskla ruku svého manžela. Trpaslík zachroptěl.

„Groane!“ křikl Borya a rozběhl se se Serafimou v patách k němu. Z hrudi mu trčela dlouhá násada kopí.

„Promiň, Ser. Neochránil jsem tě,“ rozkašlal se, „nezachránil jsem tě…odpusť mi.“ Serafima chlácholivě hladila ruku starého přítele a šeptala slova útěchy. Při pohledu na ránu bylo jasné, že trpaslík zemře.

„Co se stalo, Groane.“ Borya se rozhlížel kolem sebe.

„tvůj otec, on…“ nedopověděl trpaslík. Zpoza domů vyšla honosně oděná mužská postava potřísněná krví. Muž se smál. Serafima se otočila.

Pokračování příště…
Mája

Reklama

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Please enter your comment!
Please enter your name here