Tajemství bouří

Krátka povídka o Lovci blesků s tajemným koncem.

0

Město zakryla rouška černočerné tmy. V dálce se občas zablýskl klikatý blesk a po chvíli doletěla slabá ozvěna dunícího hromu. Ač se bouřka blížila, byl podivný klid. Vzduch byl nabitý elektrickými náboji.

Stál na jedné z mnoha cest vedoucích k městu. Neměl sebou nic, než jen batoh a fotoaparát na stativu. Prst měl připravený na spoušti. Lovec blesků. Tak se mu říkalo. Byl jedním z nemnoha lidí, kteří znali tajemství bouřky. Stál pevně rozkročený a s nečitelným výrazem sledoval blížící se mračna. První závan větru mu prohrábl černé vlasy. Projela jím vlna prazvláštního vzrušení. Jakoby ho měla před něčím varovat. On ji však ignoroval. Stál tu už mnohokrát se stejným fotoaparátem a stejně jako dnes vyhlížel bouřku. Byla to pro něj už rutina, úkol, který patří k jeho životu stejně, jako to, že dýchá. Něco však stejně nebylo v pořádku. Atmosféra té noci byla snad příliš podmanivá pro muže, který zatlačil emoce do nejhlubšího místa své mysli.

Konečně se zvedl vítr a začal si pohrávat s nahými větvemi stromů. Jeho skučení připomínalo kvílení mrtvých. Jasný blesk rozčísl oblohu. Prsty Lovce blesků okamžitě mačkaly spoušť. Fotoaparát si uložil obrázek zářícího elektrického výboje do paměti. Až přijde Lovec domů a připojí ho k počítači, spatří blesk, který více připomíná postavu člověka, než jen výboj. Muž mačkal spoušť bezstarostně dál. Byl si až příliš jistý tím co dělá, než aby se snažil vnímat i okolí.

Vítr ustal, dunící hromy umlkly. Blýskalo se však stále. Lovec zpozorněl. Zaposlouchal se do nenapodobitelné symfonie kapek dopadajících do promáčené půdy. Jeho pohled padl ke vzdálenému městu, jehož temná silueta téměř splývala s okolím.

„Do háje!“zaklel a urychleně začal skládat fotoaparát. Rychle hodil vše do batohu a rozběhl k městu. Jeho plíce se snažily získat z každého nádechu co nejvíce kyslíku pro namáhané svaly. Ono tajemství nebylo utajováno bezdůvodně. Ohrožovalo však jen ty, kteří o něm věděli. Lovec si toho byl vědom až příliš dobře a tušil, že nemá šanci uniknout. Panika dotírala na hradby jeho vědomí. Na moment zastavil. Spěšně prohlédl černé mračna nad sebou a chystal se opět rozběhnout. Kudy? Vše se zdálo být stejné. Najednou nebylo vpravo, vlevo ani vepředu nebo vzadu. Bylo pouze tady. Lovec se zmateně rozhlížel a v jeho kamenné tváři se objevil strach. Déšť neustával, přestože se mračna na obloze rozestoupila a hvězdy s Měsícem jasně svítily. Krůpěje vody mu stékaly po obličeji a dál promáčely jeho šat.

Krajinu zalila zvláštní záře. Nevydával ji však ani Měsíc ani hvězdy. Byla tu a přece nebyla. Vycházela z bělostné koule vznášející se mezi nebem a zemí. Lovec se snažil odhadnout vzdálenost k ní. Mohla být jen pár metrů od něj, ale i několik kilometrů vzdálená. Šlehaly z ní bílé plameny a jako neposedné ruce dítěte se snažily dotknout všeho, co bylo v dosahu. Muž sňal batoh ze zad a vytáhl z něj fotoaparát. Jestliže má zemřít, alespoň tak potvrdí pravdivost dlouho utajovaných slov. Bílá koule se blížila a nasávala do sebe vše. Kapky vody, které pršely odnikud, měnily směr a řinuly se k ní. Už nezbývalo z okolí nic. Jen Lovec s fotoaparátem v ruce. Jeho nohy volně visely v prostoru a oči se upíraly ke kouli.

„Víš kdo jsme?“ rozezněl se rozhodný podmanivý hlas ničím. Situace připadla Lovci natolik absurdní, že se rozesmál.

„Víš kdo jsme?“ ozval se hlas, který nepatřil muži ani ženě, znovu. Muž se zarazil. Pomalu zakroutil hlavou.

„Vy lidé nám dáváte mnoho jmen. Smrt. Konec. Nový začátek…. Stále o nás mluvíte… Bojíte se nás však. Proč? Nabízíme odchod, klid a šanci stát se někým jiným. Horším či lepším. Volíte sami. Avšak stále jsme považováni za nejhorší věc, co se vám může na tomto světě přihodit.“ Hlas dozníval prázdným prostorem a z koule se zformovala lidská postava.

„Proč?“ ptala se. Lovec zakroutil hlavou. Objala ho vlna podivného klidu. Muž stále v ruce svíral svůj přístroj, který se zdál být o proti Tomu jednoduchý jako dětská skládanka. Bylo naprosté ticho, které přerušoval jen pravidelný tlukot Lovcova srdce. Udělal první nejistý krok. Pak další a další. Cítil, že Bytost před ním to tak chce, ale nechává mu svobodnou vůli. Dokráčel až k ní a pohltilo ho bílé světlo.

Muž, který byl známý pod jménem Lovec blesků se ztratil ze světa stejně jako ona bouře. Zůstal po něm jen jeho fotoaparát ležící v blátě s jedinou fotkou – bleskem, který připomíná lidskou postavu.

Reklama

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Please enter your comment!
Please enter your name here